pátek 16. ledna 2015

Ha!

Tři znamení, že se začínám uzdravovat:

1) Je mi těsné oblečení.
2) Mám spoustu energie.
3) Už zase mě obtěžují úchylové v metru. Chybělo mi to (to není ironie)

čtvrtek 15. ledna 2015

Teď čtu...

Jsem žena a k tomu blíženec, takže je v mojí přirozenosti zvládat několik věcí najednou - ačkoli tím nejhorším možným ze všech chaotických způsobů.

Guillaume Musso: Que serais-je sans toi?
Paradoxně k tak romantickému názvu je první (a poslední) milostná scéna až za stránkou 250, takže jednoznačné a brutální zklamání.
Ba ne, jen žertuju, je to skvost. Něco mezi detektivkou, červenou knihovnou a fantasmagorií. Je tam všechno: tragická láska, loupeže umění, akce a honičky, luxusní šperky, záhrobí, cestování, milostný trojúhelník, Paříž a San Francisco. Na-pros-tá dokonalost.

Charles Baudelaire: Petits poémes en prose
Ten jazyk je úžasný a vůbec.... trés erudite. A ráda bych napsala, že poezie ve francouzštině je moje velká láska, ale byl by to pěkný kec, a tak radši přiznávám, že JE TO NUDA. Nuda, nuda, nuda. Teď ale jedno malé tajemstvíčko: když to čtu v metru a vedle mě sedí postarší paní a v ruce drží něco, co se jmenuje Divoký hřebec a na obálce je dvojník Antonia Banderase, připadám si jako největší machr.

Gustave Flaubert: Madame Bovary
Hahaha, to jsem se trochu přecenila. Flaubert je ABSOLUTNÍ MANIAK do dlouhých a složitých souvětí. Ale dočtu to, i kdybych měla přepsat celý slovník! Jsem na stránce 52, tak uvidíme, jestli mi odhodlání vydrží déle než do konce kapitoly.

Cathy Kelly: Zlaté náměstí
Trochu povznesenější ekvivalent Divokého hřebce.

To byl vtip. Je to naprosto neromantický a přeslazený příběh čtyř žen, které hledají životní štěstí, své místo ve světě, smysl bytí a podobné věci. A jo, já si doopravdy myslím, že je to bezva.

Pravidla českého pravopisu
Bez komentáře.

Boris Vian: Pěna dní
Existuje film a v tom filmu hraje Romain Duris se svými báječnými vlasy, což mluví za vše. Je to vážně vtipné a krásně napsané, i když mám podezření, že autor byl tak trochu šílenec.

Rozsvítil lampičku nad zvětšovacím zrcadlem, nahnul se k němu a prohlížel si pleť. Kolem chřípí u nosu mu vyskočilo několik pupínků. Když ve zvětšovacím zrcadle uviděly, jak jsou ošklivé, hbitě se stáhly zpátky pod kůži a Colin spokojeně zhasl.“

No vážně. Proč TOHLE nefungovalo, když nám bylo patnáct?!


A ještě toho mám miliony a miliony v plánu a jako obvykle lituju, že hodiny nejsou natahovací. Vive la littérature!

úterý 13. ledna 2015

Nic moc se neděje

Totiž, ne že by se nic nedělo, ale poslední dva týdny byly plné změn a já neměla náladu nic psát, a nápady už vůbec ne. Napůl mám v hlavě úplně vybíleno, jako by mi někdo otevřel lebku a veškerý obsah hodil do koše; a napůl ji mám plnou ostrých jehliček a uvnitř takový tlak, že se málem rozpadne. Špatně se to vysvětluje, ale chci tím jednoduše říct, že jsem momentálně dost zmatená, podrobnosti později.

Zdravotně jsem na tom o dost lépe. Téměř měsíc jsem se nevážila, až jsem to předevčírem nevydržela a málem mě trefil šlak: padesát kilogramů! Vážně netuším, jak se mi přes tuhle magickou hranici podařilo dostat, a asi bych to měla slavit, ale jediné, na co myslím je, že se za chvíli nevejdu do kalhot a nebudu mít co na sebe. Pomalu si zvykám na tohle nové, oblejší tělo a je to celkem nepříjemné, ale na druhou stranu: čím víc přibírám, tím víc si uvědomuju, jak strašně jsem byla hubená - a že to stálo dost za houby.
Nicméně je mi jasné, že svoje staré tělo už nikdy nebudu mít nazpátek, převážně co se hrudníku a pozadí týče (moje patnáctileté já teď pravděpodobně umírá smíchy), ale s tím mi prostě nezbývá nic než se smířit. A... zas tolik mě to nebere. Jsem vděčná, že po tom všem, co jsem se sebou prováděla, mi stále buší srdce a fungují všechny orgány, že mi nevypověděly službu a neodešly někam, kde o ně bude líp postaráno. Být na jejich místě, dávno bych se vypařila jako pára nad hrncem.

Ale čím klidnější je tělo, tím bláznivější je hlava. Mám v ní trochu nepořádek, mírně řečeno. Už jsem byla naprosto přesvědčená, že medicína není ta správná cesta a že se tam nevrátím, ale teď si nejsem tak jistá. Pomalinku se začínám připravovat na zkoušky a celé hodiny trávím překládáním francouzských knížek, což mě moc baví, ale neustále ve mně hlodá obava – co obava, já jsem šílená strachy – že si zase vyberu špatně. Co když nastoupím na novou školu a zjistím, že to TAKY není ono? Jasně, já miluju češtinu, miluju francouzštinu, ráda si hraju s jazykem a se slovy a tak vůbec, ale nevím, jestli to stačí. Vím, že mamka, ačkoli nahlas nic neřekne, vysloveně brojí proti tomu, abych nastoupila zpátky do druháku. Bojí se, že s nástupem všeho toho stresu a učení se zase začnu ničit (a co si budeme namlouvat, dost oprávněně), ale – a teď přichází ta nejkrutější věc – popravdě je úplně jedno, jestli se dlouho do noci budu drtit anatomii nebo analyzovat středověkou literaturu. Jestli se mi nepodaří změnit svůj software, tahle křehká rovnováha, kterou jsem dokázala nastolit, se mrknutím oka roztříští na kousky.


Opravdu jsem ochromená hrůzou, že i když si vyberu jinou školu, tahle pitomá anorektická mizérie se bude opakovat. A na další, v pořadí už čtvrté kolo tohohle zápasu mi dozajista nezbyde energie.

neděle 4. ledna 2015

Výroba vína

Nedávno jsme seděly s mamkou na kanapi a probíraly různá důležitá a zásadní témata jako moje budoucnost, nespavost, škola, rodinné vztahy, co bude k obědu, Brangelina a laky na nehty, když vtom najednou mamka povídá: „když chceš víno, musíš nejdřív rozdrtit hrozny.“ Což zní trochu jako z románu Paula Coelha (dost možná to odtamtud opravdu má), a já navíc nejsem žádný fanda do moudrých citátů a New Age, ale přesto musím uznat, že je to docela trefné. Vzhledem k té mojí momentální mizérii, konci roku, bilancování a tak.
Asi nemusím psát, že drcení hroznů mi nikdy nedělalo problémy, bez skrupulí bych to mohla vyučovat. Teď mám jako vždy parádně rozdrceno a všechno to pomalu začíná kvasit a být nechutné, a nikdo neví, jestli z toho nakonec bude krabicák nebo Richebourg.

Mám dneska trochu horší náladu, zase jsem spala čtyři hodiny. Pořád jsem schopná cvičit o půlnoci, ten den už potřetí, vymrznout do omdlení, schovat brambory do ubrousku (což je totální adrenalin, zvlášť když s vámi všichni sedí u stolu a kontrolují, jestli jíte. Vždycky si u toho připadám jako zloděj v obchodě, což je dost pitomé; měla bych se stydět a já se SKUTEČNĚ stydím) a dělat tyhle anorektické píčoviny. S prominutím, jinak se to nazvat nedá.
Ale protože je začátek roku a já se snažím udržet pozitivní přístup, reflektovat svoje úspěchy, cítit ve vzduchu svobodu a změnu, odhazovat staré a neužitečné myšlenky, objevit v sobě vnitřní dítě a blablabla, zbytek v kterékoli příručce osobního rozvoje; udělám si tady zlatou nástěnku pro svoje pokroky. Taková malá, nepatrná chvástačka, tleskání je nepovinné.

První věcí je, že já.... vážně... přibírám. A samozřejmě z toho mám radost, ale ještě víc mě to děsí, protože nejsem zvyklá mít na sobě … ehm, nějaké maso. Nechutné, já vím. Včera jsem byla v práci a holky tam na mě : „Jé, ty tak krásně přibíráš!“ a dost mě to rozhodilo, totiž je to ROZHODNĚ dobře, ale pak taky: já jsem žena a ŽÁDNÁ ŽENA NECHCE SLYŠET, ŽE TLOUSTNE!! (i když to pro ni znamená, že neumře a bude mít lepší náladu) To je prostě jedna z věcí, kterou nikdy nikdo nesmí vyslovit, vedle těch řečí, že moc utrácíte a ta nová sukně vám stejně nesluší.
Aby bylo jasné, tloustnutí u mě znamená, že se po-ma-lič-ku blížím normální postavě, pořád mám kostnatý zadek a velkou podváhu, takže celý tenhle odstavec je irelevantní.

Tou druhou věcí je něco zdánlivě nepodstatného, totiž že jsem si po mnoha měsících vzala červenou rtěnku, a neznamenalo to pro mě jen barvu na rty. Je to něco ultraženského, čím na sebe upoutáte pozornost, takže pochopitelně jsem na to v poslední době neměla ani pomyšlení. Už jsem téměř zapomněla, jaké to je připadat si normálně přitažlivě, přičemž normálně znamená jinak než jsem-strašně-křehká-a-potřebuju-zachránit způsobem.
Smyslně je asi silné slovo, zvlášť když máte velikost podprsenky 32 AA, což mám já, ale stejně jsem si to užila.

A třetí věc... nemám. Teď si to po sobě čtu a říkám si, že ta moje táhnoucí se nespavost asi ničí mozkově buňky. Moje nejnovější články očividně nejsou úplně intelektuálně na výši, ale koneckonců to nikdy nebylo cílem. Tohle jsem já, takhle přemýšlím, takhle píšu; já si nemůžu pomoct, jde to ze mě samo. Pokud chcete, můžete mi napsat, jestli vás víc baví číst tyhle blbosti ze života nebo vážnější poučné články o anorexii nebo něco jiného? Asi se tím nebudu řídit a je to jenom laciný pokus, jak z vás vyloudit nějaký komentář, ale za zkoušku to stojí.


PS: Paula Coelha nemám moc ráda, ale přečtěte si Jedenáct minut. Je tam spousta sexu, takže člověk úplně zapomene na to metafyzično.
PPS: Tajně doufám, že to moje víno bude Rosé. Ani červené, ani bílé, prostě něco dokonalého přesně mezi.

úterý 30. prosince 2014

Co mi momentálně dělá radost

(ne nutně podle pořadí)

  • když se probudím a netrčí mi vlasy na všechny strany
  • když zkouším v obchodě nové parfémy. Velkoryse si postříkám... vlastně spíš naimpregnuju každou ruku něčím jiným a celou cestou domů čichám k zápěstí. Někdy si ode mě odsedávají lidi v autobuse. Což mi vrásky nedělá - výsledkem je, že krásně voním A K TOMU mám víc místa. Dvě mouchy jednou ranou!
  • když čtu ve francouzštině a ROZUMÍM tomu. Vybírám si takové ty knížky z oddělení pro ženy. Něčím se začít musí, ne?
  • hustá pěna na kapučínu. Když je na ní ještě skořice, jsem mrtvá.
  • moje nová podložka na cvičení. V barvě růžových marshmallows. Je úplně stejná jako ty, co mají ve fitku... tím chci říct, že úplně stejně smrdí. Ale zatínám zuby a vydržím to – nejsem žádná třasořitka (a taky jsem tu starou vyhodila)
  • když se moje nemoc nebere moc vážně. Mamka vtipkuje, že v první třídě vážila téměř tolik co já. A moje sestra mi občas říká... tak jo, napíšu to: anorektický rambo. Přemýšlím, že si z toho udělám mailovou adresu.
  • když vidím svou sestru jíst. Neznám ženu, která by měla k jídlu zdravější vztah. Užívá si každé sousto, ale nikdy se nepřejí. Vezme si, na co má chuť. Když už nemůže, nechá na talíři. Miluje čokoládu a popkorn, ale nikdy si je nevyčítá. Nedokážu pochopit, jak to dělá. V životě se nesnažila zhubnout; tipla bych si, že kaloriemi se zabývala naposled v hodině fyziky na střední. A pochopitelně má normální, ženskou postavu.

Ale protože příliš optimismu škodí zdraví, máme tu...

Co mi momentálně.... nedělá takovou radost

  • když musím nakupovat spodní prádlo v dětském oddělení
  • když se šourám v dětském oddělení a na obličeji mám permanentně nalepený výraz „sháním dárek pro malou sestřenici“ Stejný, jako když jsem si ještě ve dvanácti kupovala barbíny.
  • když objevím kocoura ve skříni a VŠECHNO oblečení mám od chlupů
  • když kocour trucuje, vyzvrací se do květináče a pak dělá, jako že nic
  • a když mám špatný den, co se týče vlasů

(zbožňuju sepisování seznamů)

sobota 27. prosince 2014

Dobré zprávy!

1) Viděla jsem Hobita
A nedokážu si na něj udělat pořádný názor.

  • Thorin pokaždé, když se usmívá. Bod nahoru.
  • Thorin pokaždé, když se neusmívá. Bod dolů.
  • Pokračující romance mezi trpaslíkem a elfkou. Pět bodů dolů. Někdo by měl Peterovi konečně vysvětlit, že když je muž menší, NIKDY to nebude fungovat.
  • Thranduil boří mýtus, že světlé vlasy a tmavé obočí nejdou dohromady. To dělá deset bodů za odvahu.
  • Jeden bod za Alfridova prsa a tu hlášku s korzetem.
  • Patnáct bodů dolů za jeho zuby.
  • Legolas vypadá míň opuchle než ve dvojce. Asi zhubnul. Tři body nahoru!
  • Počet scén, ve kterých si Luke Evans sundá košili: 0. Padesát bodů dolů. (mimochodem jediný důvod, proč stojí za to vidět Drákulu)
  • Bilbova chodidla jsou za deset bodů. Vedle něj si každá žena musí připadat jako Popelka, což já se svou velikostí 40 dokážu ocenit.
  • Chudák Elrond už má nejlepší léta za sebou. Vypadá, že se co nevidět rozteče. Nemám sílu mu za to ubrat jediný bod.

Zkrátka: lepší než dvojka, horší než jednička.

2) Konečně jsem se rozhodla, na jaké obory se budu hlásit
Snad už je to definitivní. Nebudu vás napínat a vyklopím to: čeština a francouzština! Což jsou dva předměty, které mi šly i bavily nejvíc... nechápu, jak mě to mohlo v oktávě nenapadnout. Vlastně chápu – když chci, umím být nepřekonatelně natvrdlá. Jako vajíčko. Co vajíčko, jako betonová zeď.

3) Píšu
Zrodil se mi v hlavě nápad na dokonalý psychologický román!
Hahaha, dělám si legraci. Píšu kraviny. Prostě si sednu a bez přemýšlení sepisuju, co mi přijde na mozek. Pak si to čtu a směju se, jak je to debilní. Perfektní terapie!

4) K Vánocům jsem dostala samé růžové dárky
Téměř. Až na tvářenku, ta je broskvová (růžových už mám pět) Když už jsme u toho, prozradím vám svůj nejtajnější kosmetický trik: čím unaveněji vypadáš, tím zářivěji si nalič tváře. Praktikuju to několik let. Teda ne že by to vždycky fungovalo – občas vypadám jako klaun. Což mi kupodivu nevadí (asi stárnu)

5) Statečně bojuju s jídlem
No...ne zas tak statečně. Zvládla jsem kachnu s knedlíkem, ale pak jsem byla tři hodiny v kómatu. Vánočka mě pořád stresuje. Mamka je letos dělala natřikrát. První dvě várky musela slavnostně vyhodit do popelnice, protože jsme koupili vadné balení cukru - byl namíchaný se solí nebo nějakým podobným svinstvem. Tak okamžitě psala na potravinářskou komisi a do fabriky, a jako odškodnění nám nabídli asi deset nových pytlíků. A tajemný kufřík s bůhvíčím, který odmítla přijmout. Doteď nevím, co v něm bylo. Bomba, peníze, další cukr.... lhala bych, kdybych řekla, že mi to nedá spát, ale stejně mě to zajímá.

6) A mám se bezvadně. Tečka.

čtvrtek 25. prosince 2014

Idylka

Patřím k té hrstce šťastlivců, které se nikdy nestane, že by si neužila svátky. Nevím, čím to je, ale všechno běží jako na drátkách, od úsvitu až do půlnoci. Asi se ve mně aktivuje nějaký magnetismus na úspěch, nebo co.

Je čtyřiadvacátého prosince a mě po vydatném spánku probouzí lákavá vůně cukru a skořice linoucí se z kuchyně. Představa, že by vůbec někdo mohl bdít od čtyř do rána, ve mně vyvolává záchvat smíchu. Vyskakuju z postele, plná energie běžím do koupelny a cestou jen tak pro radost udělám pár přemetů, což je moje typická rozcvička. Mám tělo gymnastky, a tak mi to nečiní žádné problémy.
Oplachuju si obličej a rozespale se zahlédnu v zrcadle. Vypadám úžasně, ale to není žádné překvapení. Oči mám průzračně modré, pleť zářivou, vlasy husté a lesklé, zkrátka dokonalá řecká bohyně. A kruhy pod očima? To slyším poprvé. Nesmějte se mému sebevědomí – já jsem objektivní.

Scházím dolů na snídani, kde na mě už čeká horké kakao a vánočka s máslem a marmeládou – mamka se činila. Společně jíme a užíváme si rodinnou pohodu, poslouchajíce štěbetání ptáčků usazených na parapetu. Taťka se občas natáhne a láskyplně mě podrbe za uchem. Nechci se chlubit, ale z fleku bychom mohli hrát v reklamě. Na nutellu, prostředky na mytí nádobí, čistící ubrousky nebo něco podobného. Možná by to chtělo trochu vybělit zuby a intervenci kadeřníka, ale pochopte, to jsou detaily.
V podobném duchu ubíhá celé dopoledne. Nevidím na metr daleko, protože celý náš dům zahaluje hustý opar lásky a porozumění. Čas od času jsem nucená si z ramen setřít vykrystalizovaný cukr, sbírám ho do krabičky a umiňuju si, že z něj později vyrobím bonbóny (vždycky jsem věděla, jak ze situace vytěžit co nejvíc.)

Po obědě se vydáváme na procházku vánoční Prahou, tou matičkou měst. Pro jistotu si na klopy připínáme odznaky, že delší pobyt v naší přítomnosti způsobuje diabetes. Vypadají podobně jako ty nálepky na cigaretách, ale jsou mnohem stylovější.
O bezpečnost spoluobčanů je třeba dbát, a to my děláme, protože.... bingo, protože jsme dokonalí.

Procházíme si vánoční trhy, vychutnáváme svařák, sem tam šoupneme nějakému bezdomovci přebytečnou tisícovku. Na chlast (máme pro to pochopení). Davy turistů se jako mávnutím kouzelného proutku přesunuly z centra někam... co já vím, do Přílep. Nebo na Žižkov.
Jsem v tak povznesené náladě, že se zčistajasna dávám do zpěvu. Můj typický falzet je tentam, kolemjdoucí mně přirovnávají k Mariah Carey, pochopitelně s menším pozadím. Nakonec podléhají mému kouzlu osobnosti a přidávají se. Co nevidět začnou padat z nebe růžové konfety a lékořicová srdíčka. Je to jako z amerického muzikálu, jen s tím rozdílem, že tady nemá nikdo botox. Celou dobu se usmívám jako někdo, komu právě sundali rovnátka.

Tak dobře, tohle všechno jsem si vymyslela. Velkou část Štědrého dne jsem strávila sama, cvičením a čtením, a taky dvouhodinovou procházkou v mrazu. Naši mi na to nic neřekli. Tím nic myslím, že se mnou nepromluvili ani slovo. Podrobnosti vynechám, ale svou roli v tom hrála vyhozená večeře z úterka, můj menší hysterický výstup z večera a poněkud větší hysterický výstup z rána. Sice to tajím, ale někdy se chovám jako pětileté dítě... které se chová jako tříleté dítě. (na stupnici nesnesitelnosti od jedné do desíti je to patnáctka)

A v takových chvílích my citliví lidé děláme ta nejhloupější rozhodnutí.