Tři znamení, že se začínám uzdravovat:
1) Je mi těsné oblečení.
2) Mám spoustu energie.
3) Už zase mě obtěžují úchylové v metru. Chybělo mi to (to není ironie)
Hladový deník
Můj život s anorexií
pátek 16. ledna 2015
čtvrtek 15. ledna 2015
Teď čtu...
Jsem žena a k tomu
blíženec, takže je v mojí přirozenosti zvládat několik věcí
najednou - ačkoli tím nejhorším možným ze všech chaotických způsobů.
Guillaume Musso: Que serais-je sans
toi?
Paradoxně k tak romantickému názvu je první (a poslední) milostná scéna až za stránkou 250, takže jednoznačné a brutální zklamání.
Ba ne, jen žertuju, je to skvost. Něco mezi detektivkou, červenou knihovnou a fantasmagorií. Je tam všechno: tragická láska, loupeže umění, akce a honičky, luxusní šperky, záhrobí, cestování, milostný trojúhelník, Paříž a San Francisco. Na-pros-tá dokonalost.
Paradoxně k tak romantickému názvu je první (a poslední) milostná scéna až za stránkou 250, takže jednoznačné a brutální zklamání.
Ba ne, jen žertuju, je to skvost. Něco mezi detektivkou, červenou knihovnou a fantasmagorií. Je tam všechno: tragická láska, loupeže umění, akce a honičky, luxusní šperky, záhrobí, cestování, milostný trojúhelník, Paříž a San Francisco. Na-pros-tá dokonalost.
Charles Baudelaire: Petits poémes
en prose
Ten jazyk je úžasný a vůbec.... trés erudite. A ráda bych napsala, že poezie ve francouzštině je moje velká láska, ale byl by to pěkný kec, a tak radši přiznávám, že JE TO NUDA. Nuda, nuda, nuda. Teď ale jedno malé tajemstvíčko: když to čtu v metru a vedle mě sedí postarší paní a v ruce drží něco, co se jmenuje Divoký hřebec a na obálce je dvojník Antonia Banderase, připadám si jako největší machr.
Ten jazyk je úžasný a vůbec.... trés erudite. A ráda bych napsala, že poezie ve francouzštině je moje velká láska, ale byl by to pěkný kec, a tak radši přiznávám, že JE TO NUDA. Nuda, nuda, nuda. Teď ale jedno malé tajemstvíčko: když to čtu v metru a vedle mě sedí postarší paní a v ruce drží něco, co se jmenuje Divoký hřebec a na obálce je dvojník Antonia Banderase, připadám si jako největší machr.
Gustave Flaubert: Madame
Bovary
Hahaha, to jsem se trochu přecenila. Flaubert je ABSOLUTNÍ MANIAK do dlouhých a složitých souvětí. Ale dočtu to, i kdybych měla přepsat celý slovník! Jsem na stránce 52, tak uvidíme, jestli mi odhodlání vydrží déle než do konce kapitoly.
Hahaha, to jsem se trochu přecenila. Flaubert je ABSOLUTNÍ MANIAK do dlouhých a složitých souvětí. Ale dočtu to, i kdybych měla přepsat celý slovník! Jsem na stránce 52, tak uvidíme, jestli mi odhodlání vydrží déle než do konce kapitoly.
Cathy Kelly: Zlaté náměstí
Trochu povznesenější ekvivalent Divokého hřebce.
Trochu povznesenější ekvivalent Divokého hřebce.
To
byl vtip. Je to naprosto neromantický a přeslazený příběh čtyř
žen, které hledají životní štěstí, své místo ve světě,
smysl bytí a podobné věci. A jo, já si doopravdy myslím, že je
to bezva.
Pravidla českého pravopisu
Bez komentáře.
Bez komentáře.
Boris Vian: Pěna dní
Existuje film a v tom filmu hraje Romain Duris se svými báječnými vlasy, což mluví za vše. Je to vážně vtipné a krásně napsané, i když mám podezření, že autor byl tak trochu šílenec.
Existuje film a v tom filmu hraje Romain Duris se svými báječnými vlasy, což mluví za vše. Je to vážně vtipné a krásně napsané, i když mám podezření, že autor byl tak trochu šílenec.
„Rozsvítil
lampičku nad zvětšovacím zrcadlem, nahnul se k němu a prohlížel
si pleť. Kolem chřípí u nosu mu vyskočilo několik pupínků.
Když ve zvětšovacím zrcadle uviděly, jak jsou ošklivé, hbitě
se stáhly zpátky pod kůži a Colin spokojeně zhasl.“
No
vážně. Proč TOHLE nefungovalo, když nám bylo patnáct?!
A
ještě toho mám miliony a miliony v plánu a jako obvykle lituju,
že hodiny nejsou natahovací. Vive la littérature!
úterý 13. ledna 2015
Nic moc se neděje
Totiž, ne že by se nic nedělo, ale
poslední dva týdny byly plné změn a já neměla náladu nic psát,
a nápady už vůbec ne. Napůl mám v hlavě úplně vybíleno, jako
by mi někdo otevřel lebku a veškerý obsah hodil do koše; a napůl
ji mám plnou ostrých jehliček a uvnitř takový tlak, že se málem
rozpadne. Špatně se to vysvětluje, ale chci tím jednoduše říct,
že jsem momentálně dost zmatená, podrobnosti později.
Zdravotně jsem na tom o dost lépe.
Téměř měsíc jsem se nevážila, až jsem to předevčírem
nevydržela a málem mě trefil šlak: padesát kilogramů! Vážně
netuším, jak se mi přes tuhle magickou hranici podařilo dostat, a
asi bych to měla slavit, ale jediné, na co myslím je, že se za
chvíli nevejdu do kalhot a nebudu mít co na sebe. Pomalu si zvykám
na tohle nové, oblejší tělo a je to celkem nepříjemné, ale na
druhou stranu: čím víc přibírám, tím víc si uvědomuju, jak
strašně jsem byla hubená - a že to stálo dost za houby.
Nicméně je mi jasné, že svoje staré tělo už nikdy nebudu mít nazpátek, převážně co se hrudníku a pozadí týče (moje patnáctileté já teď pravděpodobně umírá smíchy), ale s tím mi prostě nezbývá nic než se smířit. A... zas tolik mě to nebere. Jsem vděčná, že po tom všem, co jsem se sebou prováděla, mi stále buší srdce a fungují všechny orgány, že mi nevypověděly službu a neodešly někam, kde o ně bude líp postaráno. Být na jejich místě, dávno bych se vypařila jako pára nad hrncem.
Nicméně je mi jasné, že svoje staré tělo už nikdy nebudu mít nazpátek, převážně co se hrudníku a pozadí týče (moje patnáctileté já teď pravděpodobně umírá smíchy), ale s tím mi prostě nezbývá nic než se smířit. A... zas tolik mě to nebere. Jsem vděčná, že po tom všem, co jsem se sebou prováděla, mi stále buší srdce a fungují všechny orgány, že mi nevypověděly službu a neodešly někam, kde o ně bude líp postaráno. Být na jejich místě, dávno bych se vypařila jako pára nad hrncem.
Ale čím klidnější je tělo, tím
bláznivější je hlava. Mám v ní trochu nepořádek, mírně
řečeno. Už jsem byla naprosto přesvědčená, že medicína není
ta správná cesta a že se tam nevrátím, ale teď si nejsem tak
jistá. Pomalinku se začínám připravovat na zkoušky a celé
hodiny trávím překládáním francouzských knížek, což mě moc
baví, ale neustále ve mně hlodá obava – co obava, já jsem
šílená strachy – že si
zase vyberu špatně. Co když nastoupím na novou školu a zjistím,
že to TAKY není ono? Jasně, já miluju češtinu, miluju
francouzštinu, ráda si hraju s jazykem a se slovy a tak vůbec, ale
nevím, jestli to stačí. Vím, že mamka, ačkoli nahlas nic
neřekne, vysloveně brojí proti tomu, abych nastoupila zpátky do
druháku. Bojí se, že s nástupem všeho toho stresu a učení se
zase začnu ničit (a co si budeme namlouvat, dost oprávněně), ale
– a teď přichází ta nejkrutější věc – popravdě je úplně
jedno, jestli se dlouho do noci budu drtit anatomii nebo analyzovat
středověkou literaturu. Jestli se mi nepodaří změnit svůj
software, tahle křehká rovnováha, kterou jsem dokázala nastolit,
se mrknutím oka roztříští na kousky.
Opravdu
jsem ochromená hrůzou, že i když si vyberu jinou školu, tahle
pitomá anorektická mizérie se bude opakovat. A na další, v pořadí už čtvrté kolo tohohle zápasu mi dozajista nezbyde energie.
neděle 4. ledna 2015
Výroba vína
Nedávno jsme seděly s mamkou na
kanapi a probíraly různá důležitá a zásadní témata jako moje
budoucnost, nespavost, škola, rodinné vztahy, co bude k obědu,
Brangelina a laky na nehty, když vtom najednou mamka povídá:
„když chceš víno, musíš nejdřív rozdrtit hrozny.“
Což zní trochu jako z románu Paula Coelha (dost možná to
odtamtud opravdu má), a já navíc nejsem žádný fanda do moudrých
citátů a New Age, ale přesto musím uznat, že je to docela
trefné. Vzhledem k té mojí momentální mizérii, konci roku,
bilancování a tak.
Asi nemusím psát, že drcení hroznů mi nikdy nedělalo problémy, bez skrupulí bych to mohla vyučovat. Teď mám jako vždy parádně rozdrceno a všechno to pomalu začíná kvasit a být nechutné, a nikdo neví, jestli z toho nakonec bude krabicák nebo Richebourg.
Asi nemusím psát, že drcení hroznů mi nikdy nedělalo problémy, bez skrupulí bych to mohla vyučovat. Teď mám jako vždy parádně rozdrceno a všechno to pomalu začíná kvasit a být nechutné, a nikdo neví, jestli z toho nakonec bude krabicák nebo Richebourg.
Mám
dneska trochu horší náladu, zase jsem spala čtyři hodiny. Pořád
jsem schopná cvičit o půlnoci, ten den už potřetí, vymrznout do
omdlení, schovat brambory do ubrousku (což je totální adrenalin,
zvlášť když s vámi všichni sedí u stolu a kontrolují, jestli
jíte. Vždycky si u toho připadám jako zloděj v obchodě, což je
dost pitomé; měla bych se stydět a já se SKUTEČNĚ stydím) a
dělat tyhle anorektické píčoviny. S prominutím, jinak se to
nazvat nedá.
Ale protože je začátek roku a já se snažím udržet pozitivní přístup, reflektovat svoje úspěchy, cítit ve vzduchu svobodu a změnu, odhazovat staré a neužitečné myšlenky, objevit v sobě vnitřní dítě a blablabla, zbytek v kterékoli příručce osobního rozvoje; udělám si tady zlatou nástěnku pro svoje pokroky. Taková malá, nepatrná chvástačka, tleskání je nepovinné.
Ale protože je začátek roku a já se snažím udržet pozitivní přístup, reflektovat svoje úspěchy, cítit ve vzduchu svobodu a změnu, odhazovat staré a neužitečné myšlenky, objevit v sobě vnitřní dítě a blablabla, zbytek v kterékoli příručce osobního rozvoje; udělám si tady zlatou nástěnku pro svoje pokroky. Taková malá, nepatrná chvástačka, tleskání je nepovinné.
První
věcí je, že já.... vážně... přibírám. A samozřejmě z toho
mám radost, ale ještě víc mě to děsí, protože nejsem zvyklá
mít na sobě … ehm, nějaké maso.
Nechutné,
já vím. Včera jsem byla v práci a holky tam na mě : „Jé, ty
tak krásně přibíráš!“ a dost mě to rozhodilo, totiž je to
ROZHODNĚ dobře, ale pak taky: já jsem žena a ŽÁDNÁ ŽENA
NECHCE SLYŠET, ŽE TLOUSTNE!! (i když to pro ni znamená, že
neumře a bude mít lepší náladu) To je prostě jedna z věcí,
kterou nikdy nikdo nesmí vyslovit, vedle těch řečí, že moc
utrácíte a ta nová sukně vám stejně nesluší.
Aby bylo jasné, tloustnutí u mě znamená, že se po-ma-lič-ku blížím normální postavě, pořád mám kostnatý zadek a velkou podváhu, takže celý tenhle odstavec je irelevantní.
Aby bylo jasné, tloustnutí u mě znamená, že se po-ma-lič-ku blížím normální postavě, pořád mám kostnatý zadek a velkou podváhu, takže celý tenhle odstavec je irelevantní.
Tou
druhou věcí je něco zdánlivě nepodstatného, totiž že jsem si
po mnoha měsících vzala červenou rtěnku, a neznamenalo to pro mě
jen barvu na rty. Je to něco ultraženského, čím na sebe upoutáte
pozornost, takže pochopitelně jsem na to v poslední době neměla
ani pomyšlení. Už jsem téměř zapomněla, jaké to je připadat
si normálně
přitažlivě,
přičemž normálně znamená jinak než
jsem-strašně-křehká-a-potřebuju-zachránit
způsobem.
Smyslně je asi silné slovo, zvlášť když máte velikost podprsenky 32 AA, což mám já, ale stejně jsem si to užila.
Smyslně je asi silné slovo, zvlášť když máte velikost podprsenky 32 AA, což mám já, ale stejně jsem si to užila.
A
třetí věc... nemám. Teď si to po sobě čtu a říkám si, že
ta moje táhnoucí se nespavost asi ničí mozkově buňky. Moje
nejnovější články očividně nejsou úplně intelektuálně na
výši, ale koneckonců to nikdy nebylo cílem. Tohle jsem já,
takhle přemýšlím, takhle píšu; já si nemůžu pomoct, jde to
ze mě samo. Pokud chcete, můžete mi napsat, jestli vás víc
baví číst tyhle blbosti ze života nebo vážnější poučné
články o anorexii nebo něco jiného? Asi se tím nebudu řídit a
je to jenom laciný pokus, jak z vás vyloudit nějaký komentář,
ale za zkoušku to stojí.
PS:
Paula Coelha nemám moc ráda, ale přečtěte si Jedenáct
minut.
Je tam spousta sexu, takže člověk úplně zapomene na to
metafyzično.
PPS: Tajně doufám, že to moje víno bude Rosé. Ani červené, ani bílé, prostě něco dokonalého přesně mezi.
PPS: Tajně doufám, že to moje víno bude Rosé. Ani červené, ani bílé, prostě něco dokonalého přesně mezi.
úterý 30. prosince 2014
Co mi momentálně dělá radost
(ne nutně podle pořadí)
- když se probudím a netrčí mi vlasy na všechny strany
- když zkouším v obchodě nové parfémy. Velkoryse si postříkám... vlastně spíš naimpregnuju každou ruku něčím jiným a celou cestou domů čichám k zápěstí. Někdy si ode mě odsedávají lidi v autobuse. Což mi vrásky nedělá - výsledkem je, že krásně voním A K TOMU mám víc místa. Dvě mouchy jednou ranou!
- když čtu ve francouzštině a ROZUMÍM tomu. Vybírám si takové ty knížky z oddělení pro ženy. Něčím se začít musí, ne?
- hustá pěna na kapučínu. Když je na ní ještě skořice, jsem mrtvá.
- moje nová podložka na cvičení. V barvě růžových marshmallows. Je úplně stejná jako ty, co mají ve fitku... tím chci říct, že úplně stejně smrdí. Ale zatínám zuby a vydržím to – nejsem žádná třasořitka (a taky jsem tu starou vyhodila)
- když se moje nemoc nebere moc vážně. Mamka vtipkuje, že v první třídě vážila téměř tolik co já. A moje sestra mi občas říká... tak jo, napíšu to: anorektický rambo. Přemýšlím, že si z toho udělám mailovou adresu.
- když vidím svou sestru jíst. Neznám ženu, která by měla k jídlu zdravější vztah. Užívá si každé sousto, ale nikdy se nepřejí. Vezme si, na co má chuť. Když už nemůže, nechá na talíři. Miluje čokoládu a popkorn, ale nikdy si je nevyčítá. Nedokážu pochopit, jak to dělá. V životě se nesnažila zhubnout; tipla bych si, že kaloriemi se zabývala naposled v hodině fyziky na střední. A pochopitelně má normální, ženskou postavu.
Ale
protože příliš optimismu škodí zdraví, máme tu...
Co
mi momentálně.... nedělá takovou radost
- když musím nakupovat spodní prádlo v dětském oddělení
- když se šourám v dětském oddělení a na obličeji mám permanentně nalepený výraz „sháním dárek pro malou sestřenici“ Stejný, jako když jsem si ještě ve dvanácti kupovala barbíny.
- když objevím kocoura ve skříni a VŠECHNO oblečení mám od chlupů
- když kocour trucuje, vyzvrací se do květináče a pak dělá, jako že nic
- a když mám špatný den, co se týče vlasů
(zbožňuju
sepisování seznamů)
sobota 27. prosince 2014
Dobré zprávy!
1) Viděla jsem Hobita
A nedokážu si na něj udělat pořádný názor.
A nedokážu si na něj udělat pořádný názor.
- Thorin pokaždé, když se usmívá. Bod nahoru.
- Thorin pokaždé, když se neusmívá. Bod dolů.
- Pokračující romance mezi trpaslíkem a elfkou. Pět bodů dolů. Někdo by měl Peterovi konečně vysvětlit, že když je muž menší, NIKDY to nebude fungovat.
- Thranduil boří mýtus, že světlé vlasy a tmavé obočí nejdou dohromady. To dělá deset bodů za odvahu.
- Jeden bod za Alfridova prsa a tu hlášku s korzetem.
- Patnáct bodů dolů za jeho zuby.
- Legolas vypadá míň opuchle než ve dvojce. Asi zhubnul. Tři body nahoru!
- Počet scén, ve kterých si Luke Evans sundá košili: 0. Padesát bodů dolů. (mimochodem jediný důvod, proč stojí za to vidět Drákulu)
- Bilbova chodidla jsou za deset bodů. Vedle něj si každá žena musí připadat jako Popelka, což já se svou velikostí 40 dokážu ocenit.
- Chudák Elrond už má nejlepší léta za sebou. Vypadá, že se co nevidět rozteče. Nemám sílu mu za to ubrat jediný bod.
Zkrátka:
lepší než dvojka, horší než jednička.
2) Konečně jsem se rozhodla, na
jaké obory se budu hlásit
Snad už je to definitivní. Nebudu vás napínat a vyklopím to: čeština a francouzština! Což jsou dva předměty, které mi šly i bavily nejvíc... nechápu, jak mě to mohlo v oktávě nenapadnout. Vlastně chápu – když chci, umím být nepřekonatelně natvrdlá. Jako vajíčko. Co vajíčko, jako betonová zeď.
Snad už je to definitivní. Nebudu vás napínat a vyklopím to: čeština a francouzština! Což jsou dva předměty, které mi šly i bavily nejvíc... nechápu, jak mě to mohlo v oktávě nenapadnout. Vlastně chápu – když chci, umím být nepřekonatelně natvrdlá. Jako vajíčko. Co vajíčko, jako betonová zeď.
3) Píšu
Zrodil se mi v hlavě nápad na dokonalý psychologický román!
Hahaha, dělám si legraci. Píšu kraviny. Prostě si sednu a bez přemýšlení sepisuju, co mi přijde na mozek. Pak si to čtu a směju se, jak je to debilní. Perfektní terapie!
Zrodil se mi v hlavě nápad na dokonalý psychologický román!
Hahaha, dělám si legraci. Píšu kraviny. Prostě si sednu a bez přemýšlení sepisuju, co mi přijde na mozek. Pak si to čtu a směju se, jak je to debilní. Perfektní terapie!
4) K Vánocům jsem dostala samé
růžové dárky
Téměř. Až na tvářenku, ta je broskvová (růžových už mám pět) Když už jsme u toho, prozradím vám svůj nejtajnější kosmetický trik: čím unaveněji vypadáš, tím zářivěji si nalič tváře. Praktikuju to několik let. Teda ne že by to vždycky fungovalo – občas vypadám jako klaun. Což mi kupodivu nevadí (asi stárnu)
Téměř. Až na tvářenku, ta je broskvová (růžových už mám pět) Když už jsme u toho, prozradím vám svůj nejtajnější kosmetický trik: čím unaveněji vypadáš, tím zářivěji si nalič tváře. Praktikuju to několik let. Teda ne že by to vždycky fungovalo – občas vypadám jako klaun. Což mi kupodivu nevadí (asi stárnu)
5) Statečně bojuju s jídlem
No...ne zas tak
statečně. Zvládla jsem kachnu s knedlíkem, ale pak jsem byla tři
hodiny v kómatu. Vánočka mě pořád stresuje. Mamka je letos
dělala natřikrát. První dvě várky musela slavnostně vyhodit do
popelnice, protože jsme koupili vadné balení cukru - byl namíchaný
se solí nebo nějakým podobným svinstvem. Tak okamžitě psala na
potravinářskou komisi a do fabriky, a jako odškodnění nám
nabídli asi deset nových pytlíků. A tajemný kufřík s bůhvíčím,
který odmítla přijmout. Doteď nevím, co v něm bylo. Bomba,
peníze, další cukr.... lhala bych, kdybych řekla, že mi to nedá
spát, ale stejně mě to
zajímá.
6)
A mám se bezvadně. Tečka.
čtvrtek 25. prosince 2014
Idylka
Patřím k té hrstce šťastlivců,
které se nikdy nestane, že by si neužila svátky. Nevím, čím to
je, ale všechno běží jako na drátkách, od úsvitu až do
půlnoci. Asi se ve mně aktivuje nějaký magnetismus na úspěch,
nebo co.
Je čtyřiadvacátého prosince a mě
po vydatném spánku probouzí lákavá vůně cukru a skořice
linoucí se z kuchyně. Představa, že by vůbec někdo mohl bdít
od čtyř do rána, ve mně vyvolává záchvat smíchu.
Vyskakuju z postele, plná energie běžím do koupelny a cestou jen
tak pro radost udělám pár přemetů, což je moje typická
rozcvička. Mám tělo gymnastky, a tak mi to nečiní žádné
problémy.
Oplachuju si obličej a rozespale se zahlédnu v zrcadle. Vypadám úžasně, ale to není žádné překvapení. Oči mám průzračně modré, pleť zářivou, vlasy husté a lesklé, zkrátka dokonalá řecká bohyně. A kruhy pod očima? To slyším poprvé. Nesmějte se mému sebevědomí – já jsem objektivní.
Oplachuju si obličej a rozespale se zahlédnu v zrcadle. Vypadám úžasně, ale to není žádné překvapení. Oči mám průzračně modré, pleť zářivou, vlasy husté a lesklé, zkrátka dokonalá řecká bohyně. A kruhy pod očima? To slyším poprvé. Nesmějte se mému sebevědomí – já jsem objektivní.
Scházím dolů na snídani, kde na mě
už čeká horké kakao a vánočka s máslem a marmeládou – mamka
se činila. Společně jíme a užíváme si rodinnou pohodu,
poslouchajíce štěbetání ptáčků usazených na parapetu. Taťka
se občas natáhne a láskyplně mě podrbe za uchem. Nechci se
chlubit, ale z fleku bychom mohli hrát v reklamě. Na nutellu,
prostředky na mytí nádobí, čistící ubrousky nebo něco
podobného. Možná by to chtělo trochu vybělit zuby a intervenci
kadeřníka, ale pochopte, to jsou detaily.
V podobném duchu ubíhá celé dopoledne. Nevidím na metr daleko, protože celý náš dům zahaluje hustý opar lásky a porozumění. Čas od času jsem nucená si z ramen setřít vykrystalizovaný cukr, sbírám ho do krabičky a umiňuju si, že z něj později vyrobím bonbóny (vždycky jsem věděla, jak ze situace vytěžit co nejvíc.)
V podobném duchu ubíhá celé dopoledne. Nevidím na metr daleko, protože celý náš dům zahaluje hustý opar lásky a porozumění. Čas od času jsem nucená si z ramen setřít vykrystalizovaný cukr, sbírám ho do krabičky a umiňuju si, že z něj později vyrobím bonbóny (vždycky jsem věděla, jak ze situace vytěžit co nejvíc.)
Po obědě se vydáváme na procházku
vánoční Prahou, tou matičkou měst. Pro jistotu si na klopy
připínáme odznaky, že delší pobyt v naší přítomnosti
způsobuje diabetes. Vypadají podobně jako ty nálepky na
cigaretách, ale jsou mnohem stylovější.
O bezpečnost spoluobčanů je třeba dbát, a to my děláme, protože.... bingo, protože jsme dokonalí.
O bezpečnost spoluobčanů je třeba dbát, a to my děláme, protože.... bingo, protože jsme dokonalí.
Procházíme si vánoční trhy,
vychutnáváme svařák, sem tam šoupneme nějakému bezdomovci
přebytečnou tisícovku. Na chlast (máme pro to pochopení). Davy
turistů se jako mávnutím kouzelného proutku přesunuly z centra
někam... co já vím, do Přílep. Nebo na Žižkov.
Jsem v tak povznesené náladě, že se zčistajasna dávám do zpěvu. Můj typický falzet je tentam, kolemjdoucí mně přirovnávají k Mariah Carey, pochopitelně s menším pozadím. Nakonec podléhají mému kouzlu osobnosti a přidávají se. Co nevidět začnou padat z nebe růžové konfety a lékořicová srdíčka. Je to jako z amerického muzikálu, jen s tím rozdílem, že tady nemá nikdo botox. Celou dobu se usmívám jako někdo, komu právě sundali rovnátka.
Jsem v tak povznesené náladě, že se zčistajasna dávám do zpěvu. Můj typický falzet je tentam, kolemjdoucí mně přirovnávají k Mariah Carey, pochopitelně s menším pozadím. Nakonec podléhají mému kouzlu osobnosti a přidávají se. Co nevidět začnou padat z nebe růžové konfety a lékořicová srdíčka. Je to jako z amerického muzikálu, jen s tím rozdílem, že tady nemá nikdo botox. Celou dobu se usmívám jako někdo, komu právě sundali rovnátka.
Tak dobře, tohle všechno jsem si
vymyslela. Velkou část Štědrého dne jsem strávila sama, cvičením
a čtením, a taky dvouhodinovou procházkou v mrazu. Naši mi na to
nic neřekli. Tím nic myslím, že se mnou nepromluvili ani slovo.
Podrobnosti vynechám, ale svou roli v tom hrála vyhozená večeře
z úterka, můj menší hysterický výstup z večera a poněkud
větší hysterický výstup z rána. Sice to tajím, ale někdy se
chovám jako pětileté dítě... které se chová jako tříleté
dítě. (na stupnici nesnesitelnosti od jedné do desíti je to
patnáctka)
A v takových chvílích my citliví
lidé děláme ta nejhloupější rozhodnutí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)